Je velkou výzvou pro odborníky, aby do řešení situace nepromítali svůj hodnotový systém vycházející nikoliv z objektivních skutečností, ale z postojů či svých životních zkušeností. Zároveň je potřeba respektovat právo rodiče a dítěte na ochranu rodinného života. Zásadu, že stát má do rodiny ingerovat pouze v nezbytných případech, lze dobře ukázat na příkladu rozhodnutí High Court of England and Wales, Re L (Care: Treshold Criteria) [2007] 1 FLR 2050:
„Společnost musí být ochotná tolerovat velmi různé standardy rodičovství, včetně [rodičovství] excentrického, sotva adekvátního či nekonzistentního. Z toho vyplývá, že děti budou mít nevyhnutelně jak velmi rozdílné zkušenosti se svými rodiči, tak [budou zažívat] nerovné důsledky z toho vyplývající. To znamená, že některé děti budou zažívat znevýhodnění a újmu, zatímco jiné budou prospívat v milující atmosféře bezpečí a emocionální stability. Toto jsou důsledky naší omylné humanity a není úkolem státu ušetřit děti všech důsledků defektního rodičovství. To by jednoduše nebylo jakkoli proveditelné.“
(kulatý stůl MPSV „Role OSPOD jako kolizního opatrovníka dítěte v soudním řízení“, Praha, 9. října 2017)
Edukace je poskytována v rámci rodinného práva soukromého, tedy dvěma svéprávným rodičům, u nichž nejsou v dané době reálné indicie o narušení rodičovských kompetencí. Rodinné právo soukromé se týká výhradně řízení, ve kterých se upravují poměry nezletilých dětí dvou svéprávných a plně kompetentních rodičů.
Oproti tomu rodinné právo veřejné se primárně zaměřuje na ochranu dětí, kde rodiče buď chybí či mají narušené rodičovské kompetence, typicky rodiče zneužívající návykové látky, soužití rodičů s prvky domácího násilí, ale také rodiče, kterým se nedaří zvládnout rodičovský konflikt spojený s rozpadem jejich soužití.
Pokud se ani přes poskytnuté intervence nedaří konflikt rodičů zmírnit a jsou tedy reálné indicie o chybějící specifické kompetenci rodičů – tedy jejich schopnosti provést dítě rozpadem soužití bez vážnější újmy, dochází k překročení pomyslné hranice mezi rodinným právem soukromým a veřejným. Jak uvádí Novotná, za ohrožené lze rovněž považovat děti
„…jejichž rodiče se rozcházejí nebo se již rozešli a svými nepřátelskými postoji vůči sobě navzájem, neústupností v řešení vzájemných vztahů, neochotou ke kompromisu při řešení sporů a nerespektováním soudních rozhodnutí dětem vědomě či nevědomě ubližují“.
(Novotná, 2016, s. 43)
