Rodičovská odpovědnost

Jedním z nejdůležitějších předávaných témat je vysvětlení pojmu rodičovská odpovědnost a povinností a práv rodičů a dětí s jejím výkonem spojených. Některé principy v přístupu k rodičům a dětem přijímané (nejen) aktéry interdisciplinární spolupráce, vychází z legislativního ukotvení těchto povinností a práv ze strany rodičů, zejména povinností rodičů vůči dítěti vyplývajících z rodičovské odpovědnosti.

Občanský zákoník definuje rodičovskou odpovědnost, která náleží stejně oběma rodičům a rodiče ji vykonávají ve vzájemné shodě. Rodiče jsou nositeli a vykonavateli rodičovské odpovědnosti jako komplexu rodičovských povinností a práv. Zákonná definice rodičovské odpovědnosti je obsažena v § 858 o. z.:

„Povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti.“

Do rodičovské odpovědnosti může zasahovat pouze soud. Ten může rodiče rodičovské odpovědnosti zcela zbavit nebo omezit či pozastavit její výkon jednomu nebo oběma rodičům.

Mnoho rodičů se s tímto pojmem poprvé setkává v situaci rozvodu. Pro některé z nich je překvapivé, jak relativně podrobně jsou v legislativě rodičovská odpovědnost a její výkon popsány. Někteří rodiče jsou na základě sdělení těchto skutečností schopni lépe přijmout argumenty a informace podávané v rámci edukace a uplatňované principy a přístup k rodičům ze strany odborníků, kteří se s nimi při řešení jejich konfliktu setkávají. Stejně tak si málokdy rodiče uvědomují, že práva a povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti náleží oběma rodičům stejně i po rozpadu jejich soužití, a to bez ohledu na to, zda je dítě svěřeno do péče jednoho rodičů či společné/střídavé péče. Z toho důvodu uvádíme v metodice citace jednotlivých paragrafů občanského zákoníku souvisejících s rodičovskou odpovědností:

§ 865

Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže by jí byl zbaven.

§ 875

Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte.

§ 876

(1) Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče ve vzájemné shodě.

(2) Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení, může jeden z rodičů rozhodnout nebo dát přivolení sám; je ale povinen neprodleně sdělit druhému rodiči, jaký je stav věcí.

§ 877

(1) Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče.

(2) Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.

§ 884

Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině.

§ 885

Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči o dítě a jeho výchově i manžel nebo partner rodiče dítěte, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti. To platí i pro toho, kdo s rodičem dítěte žije, aniž s ním uzavřel manželství nebo registrované partnerství, žije-li s dítětem v rodinné domácnosti.

§ 887

Výkon práva rodičů udržovat osobní styk s dítětem nemohou rodiče svěřit jiné osobě.

§ 888

Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže; soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit. Rodič, který má dítě v péči, je povinen dítě na styk s druhým rodičem řádně připravit, styk dítěte s druhým rodičem řádně umožnit a při výkonu práva osobního styku s dítětem v potřebném rozsahu s druhým rodičem spolupracovat.

§ 889

Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

§ 890

Rodiče jsou povinni si vzájemně sdělit vše podstatné, co se týká dítěte a jeho zájmů.

§ 891

(1) Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví. V odůvodněných případech může soud určit místo styku rodiče s dítětem.

(2) Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.

§ 906

(1) Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte; s tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud vezme v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů, ale také jeho vztah k sourozencům, popřípadě i k prarodičům.

(2) Soud může rozhodnout i tak, že schválí dohodu rodičů, ledaže je zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.

§ 907

(1) Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.

(2) Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.

(3) Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.

Odrazem převzetí rodičovské odpovědnosti při rozpadu soužití rodičů je jejich schopnost dohodnout se na budoucím životě dítěte.

Dohoda rodičů o uspořádání poměrů dítěte po rozpadu jejich soužití vychází zejména z toho, že si uvědomují nezastupitelnost obou rodičů při výchově svých dětí, že se plně respektují ve svých rodičovských rolích, a že si uvědomují nezbytnost společné komunikace založené na vstřícnosti a vzájemném respektu, neboť to představuje nezbytnou podmínku pro zdravý vývoj jejich dětí. Svoji komunikaci ohledně dětí vedou nekonfliktně a vždy se snaží nalézt smírné řešení, které bude výsledkem jejich vzájemné dohody.

V praxi to znamená, že rodiče:

  1. vzájemně participují na péči o své děti
  2. podporují vztah k druhému rodiči, přičemž se zdrží všeho, co by mohlo narušit vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje
  3. nebrání druhému rodiči v kontaktu s dětmi (včetně telefonického a prostřednictvím sociálních sítí)
  4. respektují čas a způsob trávení času dětí s druhým rodičem a do tohoto času bezdůvodně nezasahují
  5. vzájemně sdílejí důležité informace týkající se jejich dětí
  6. společně se podílejí na úhradě potřeb dětí s tím, že mimořádné výdaje společně předem projednají a dohodnou se na výši úhrady

V návaznosti na rozpad soužití rodiče zpravidla řeší místo budoucího bydliště dítěte. První rodinněprávní sympozium definovalo, že

„místem bydliště nezletilého dítěte ve smyslu § 877 odst. 2 občanského zákoníku se rozumí místo, kde se dítě zdržuje na základě dohody rodičů, rozhodnutí soudu či jiné skutečnosti a má tam své rodinné a sociální vazby – zejména kde navštěvuje školské zařízení, má mimoškolní aktivity, rodinu, kamarády, ošetřujícího lékaře a podobně. Významnou změnou bydliště dítěte je taková změna místa, kde se zdržuje, která s sebou nese změnu rodinných a sociálních vazeb“.

S ohledem na obsah rodičovské odpovědnosti,která náleží oběma rodičům stejně bez ohledu na to, komu bylo dítě po rozpadu soužití rodičů dítě svěřeno do péče, je k významné změně bydliště potřeba souhlas obou rodičů či přivolení soudu.

„Protiprávní (jednostranná) významná změna bydliště dítěte, ať již pramení z neznalosti, rodičovské obstrukce nebo agresivní procesní strategie, je nepřípustná. Je povinností soudu a dalších subjektů zúčastněných na rozhodování ve věci péče o nezletilé dítě edukovat rodiče o protiprávnosti jednostranné změny bydliště dítěte, působit preventivně tak, aby k jednostranné změně bydliště nedošlo, a pokud již taková situaci nastane, využít veškerých prostředků proto, aby nedošlo k narušení vztahu dítěte s druhým rodičem nebo jinému zásahu do nejlepšího zájmu dítěte. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) významně změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku.“[1]

Projevem rodičovské odpovědnosti je i informování dítěte o závažných skutečnostech, které se ho v souvislosti s rozpadem jejich soužití dotýkají. Rodiče tak sdělí dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit. Rodiče věnují názoru dítěte patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu. Tato povinnost rodičů sdělit dítěti všechny závažné informace, které se dotýkají jeho osoby je upravena v § 875 občanského zákoníku, který říká:

před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu.

Výjimkou jsou situace, kdy názor dítěte nelze vyslovit vzhledem k věku nebo vzhledem k nedostatečné schopnosti s přijatými informacemi adekvátně naložit. Neznamená to však, že rodiče činí dítě za budoucí úpravu péče zodpovědné. Tato odpovědnost vždy náleží rodičům.

Nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná, rozhodne soud na návrh rodiče; to platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče. Tato „nedohoda“ je však odrazem toho, že rodiče nejsou schopni plně přijmout svoji rodičovskou odpovědnost a náležitě ji vykonávat. Neochota rodiče se dohodnout je projevem jeho selhání. Brání-li rodič druhému v kontaktu s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o úpravu péče. „Bránící rodič“ nebo rodič, který není ochoten se dohodnout, je pak považován za méně kompetentního rodiče. V podrobnostech lze ve vztahu k tomuto tématu odkázat na závěry 1. rodinněprávního sympozia[2].

V některých případech se pak snaha jednoho rodiče omezit druhého rodiče v péči o dítě projevuje jako tzv. rodičovská obstrukce. Ta představuje soubor názorů a vzorců chování, které brání větší angažovanosti druhého rodiče v péči o děti. Rodič, jenž v souvislosti s rozvodem či rozchodem zažívá pocity nepřátelství, zranění a hněvu, často brání kontaktu druhého rodiče s dítětem[3] (srovnej Oldřich Matoušek a kol., Děti a rodiče v rozvodu, Portál, 2015, s. 40). Ze soudní praxe i z medializovaných případů lze vypozorovat různé projevy rodičovských obstrukcí. Nejčastěji se jedná o zpochybňování rodičovských kompetencí (např. neumí vařit, prát, málo obléká dítě), nepravdivá nařčení z agresivního chování (vůči druhému rodiči či dětem) či sexuálního zneužívání dětí, nepředávání dítěte ke styku s odkazem na nepříznivý zdravotní stav, nařčení, že dětem se před či po styku s rodičem zhoršuje zdravotní stav apod. Agresivní procesní strategie bývá často doplňována námitkami podjatosti, stížnostmi.


[1] Dostupné z: https://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/3EBBE747CA2C252FC12584B3002FE076/$file/1.%20rodinně_právn%C3%AD_sympozium_Justičn%C3%AD_akademie.pdf

[2] Ibid.

[3] srov. Oldřich Matoušek a kol., Děti a rodiče v rozvodu, Portál, 2015, s. 40