Pro rodiče bývá obvykle velmi těžké naplnit svou rodičovskou povinnost a informovat o rozvodu své děti. Často hledají informace, jak to udělat co nejlépe. V rámci edukace by měli na tyto své otázky dostat odpovědi nebo doporučení. Tipy pro rodiče do této metodiky poskytla psycholožka PhDr. Marie Blažková, která se ve své praxi věnuje poradenství v oblasti rodinných, partnerských a mezilidských vztahů a je součástí interdisciplinárního týmu zaměřeného na řešení situací spojených s rozpadem soužití rodičů s nezletilými dětmi. Tipy vycházejí z obecně platných doporučení a je samozřejmé, že v rámci sdělování skutečnosti rozchodu či rozvodu svým dětem musí rodiče reflektovat individualitu svou i svých dětí s přihlédnutím ke specifikům svého dosavadního rodinného systému.
Rodiče by se měli společně domluvit na čase, místě, osobě, formě i obsahu sdělení. Tato společná domluva by měla předcházet samotnému sdělení dětem. K dětem by již rodiče měli přistupovat alespoň se základní představou o tom, kdo a co sdělí, případně také domluveni na obsahu toho, co se dětem sdělovat nebude (např. detaily příčin rozchodu).
Čas
- Přestože vhodné načasování sdělení je obtížné specifikovat, dítě by mělo být informováno minimálně v době, kdy jsou již jeho rodiče rozhodnuti, že k rozchodu dojde.
- Představa, že děti nevnímají napjatou atmosféru mezi rodiči, je velmi mylná. Děti cítí nejistotu a strádají o to více, když nerozumí tomu, co se kolem nich děje. Mohl by u nich vzniknout pocit, že za vzniklou situaci napětí a za problémy mezi rodiči mohou ony. Z těchto důvodů je velmi důležité s nimi o rozvodu mluvit a se sděleními příliš neotálet.
Místo
- Vhodné místo pro sdělení, že se rodiče rozvádí, je potřebné volit s ohledem na dítě. Vybírat lze z přirozeného prostředí dítěte, z míst, kde se dítě cítí dobře a jistě (např. jeho pokoj nebo místnost, kde rodina tráví společný čas apod.).
- Pro sdělení této informace se nedoporučují místa dovolených, výletů, zkrátka ta, která nevychází z přirozeného prostředí dítěte.
Osoba
- Optimální variantou je společné sdělení obou rodičů, kteří by měli mít na paměti, že cokoliv dítěti sdělují, činí tak kvůli němu, ne kvůli sobě.
- Je proto důležité, aby na situaci rozchodu panovala mezi rodiči shoda a v duchu společného rozhodnutí tuto informaci svým dětem předávali. Rodiče tak mohou předejít situacím, kdy by dítě mohlo dávat vinu jen tomu, kdo odešel nebo naopak tomu, kvůli kterému musel ten druhý odejít. V očích dítěte tak zůstanou na stejné úrovni.
- Hovořit může ten, kdo dokáže tuto skutečnost dítěti předat vhodným způsobem, nemusí se jednat o iniciátora rozvodu.
- Je důležité zdůraznit, že tímto sdělením se rodiče stávají posly špatných zpráv, ať už zvolí jakoukoliv formu a musí být připraveni citlivě reflektovat reakce svých dětí.
Forma a obsah
- Forma sdělení by měla být klidná s přiměřeným emočním doprovodem, podporující, srozumitelná, pravdivá.
- Je důležité mít na paměti také důležitost odpovídající neverbální komunikace. Mimoslovní doprovod (mimika, gesta, slzy apod.) mnohdy vypoví více než slova.
- Dítěti můžeme například sdělit: „přestali jsme si rozumět a rozhodli jsme se, že už spolu nechceme (nemůžeme, neumíme) žít a společně jsme se domluvili na tom, že jeden z nás bude bydlet na jiném místě“.
- Významným sdělením, které je potřeba během rozhovoru několikrát zopakovat a v budoucnu znovu a znovu, je tato skutečnost: „jsme pro tebe stále otcem a matkou a na naší lásce k tobě se nic nemění“.
- Dítě nepotřebuje znát podrobné detaily, zdlouhavá vysvětlování. Potřebuje srozumitelné, jasné, konkrétní informace, podporu a porozumění.
- Pravdivou, byť nepříjemnou informací (přiměřenou chápání dítěte) předcházíme situacím, kdy by se dítě o důvodech rozchodu mohlo dozvědět od cizích osob.
- Na druhou stranu však není vhodné podávat rozvod jako pozitivní událost v životě dítěte („doma bude více místa, budeš mít vlastní pokoj“ apod.) nebo situaci zlehčovat tím, že rozvody jsou dnes normální a rozvádí se téměř každé manželství.
- Dítěti vysvětlíme, že je samozřejmě vždy lepší, pokud žije celá rodina pohromadě, ale že pokud se rodiče stále hádají, je lépe žít odděleně.
- Důležitou součástí obsahu sdělení je také podat dítěti informace o způsobu, jakým se bude s oběma rodiči vídat, byť se jedná o předběžnou domluvu, která může být v budoucnu upravena. Konkrétní informace dítě lépe přijímá a lépe se s nimi ztotožňuje.
Specifika obsahu sdělení dle věku dítěte
Malé dítě ve věku do šesti let se může za neshody rodičů vinit. Je potřebné jej ujistit, že tomu tak není, že to není jeho vina. Problémy před dítětem není potřeba skrývat, ale upřímným sdělením doprovázeným adekvátním neverbálním projevem, který je mnohdy pro dítě srozumitelnějším, mu vysvětlit, jak se věci mají. Že si rodiče přestali rozumět, stejně jako ono si někdy nerozumí se svým kamarádem apod. Od svých rodičů potřebuje zejména ujištění, že situaci nezavinilo, že jej rodiče mají stále rádi.
U dítěte od šesti let věku můžeme používat slovo rozchod či rozvod. Vinu za rozchod rodičů mohou dávat jak sobě, tak svým rodičům. Rodina a s tím spojená stabilita je pro dítě tohoto věku velmi významná, proto může zažívat nespokojenost, zlost, reagovat zvýšenou plačtivostí, negativismem apod. Jediným řešením je opět pravdivé sdělení podané srozumitelným způsobem.
Také děti ve věku dvanáct let a výše může rozvod rodičů silně zasáhnout, i když navenek své pocity nemusí projevovat a mohou se tvářit, že je jim vzniklá situace jedno. V tomto období je vhodné nabídnout dětem prostor pro diskusi, projevit zájem o jejich názor, ujistit je o své stálé lásce k nim.
Sdělení dospělých-rodičů i odborných pracovníků, se kterými se dítě v souvislosti s řešením situace spojené s rozpadem soužití jeho rodičů setká – soudců, psychologů, sociálních pracovníků, musí být pro dítě srozumitelné, věcné, přizpůsobené jeho věku a chápání. Mělo by vycházet z jeho zkušeností, co již ví, co již tuší z chování rodičů. Nevhodné je snižování významnosti vzniklé situace a chlácholení dítěte, že se nic závažného neděje.
Obecné tipy, jak pomoci dětem, aby se vyrovnaly se svými pocity
- tiše a pozorně poslouchat
- potvrdit pocity dítěte slovem („Oh …, Hm …, Chápu …“)
- pocity dítěte pojmenovat (např.: „Tohle tě ale muselo rozhodit!“)
- splnit přání dítěte alespoň v představách („Kéž bych ti teď mohla…“)
- hovořit o pocitech a potřebách, které dítě má
- hovořit o svých pocitech a potřebách
- společně hledat řešení, které by vyhovovalo všem
- zapsat všechny nápady, ať už jsou jakékoliv
- z nápadů vybrat ty, které mohou být účinné, které stojí za úvahu a které nikoliv