Hledání řešení skrze naplňování potřeb svého dítěte

Rozpad vztahu rodičů je pro všechny, kterých se dotýká – rodiče i děti – náročná životní situace. Rozpad rodiny je konsensuálně hodnocen jako situace s vysoce traumatickým potenciálem, který může mít negativní a komplexní dopad na duševní stav dítěte i jeho vývoj. Přesto lze rodičům i dítěti u řady obtíží – např. adaptační obtíže, zvýšená depresivita, neurotické obtíže atp. – nabídnout konkrétní a efektivní pomoc. Toto se ovšem nevztahuje na narušený vztah dítěte k jednomu z rodičů, zvláště v situaci intenzivního rodičovského konfliktu. V těchto případech nejsou známy efektivní programy nápravy těchto vztahů a většina pokusů o terapii je v praxi i v dostupných studiích neefektivní.

Rodiče by si měli všímat, jak se dítě v aktuální situaci chová a z toho vycházet při hledání účinného způsobu komunikace s ním. Důležité je, aby se rodiče zaměřili na chování a prožívání svého dítěte, na to, jaké myšlenky ho mohou v souvislosti s rozpadem soužití rodičů napadat. Děti mohou na rozpad vztahu rodičů reagovat různě – sebeobviňováním, uzavíráním koalice s převážně pečujícím rodičem, hněvem, agresí, lhaním a manipulací, útěky (do bezkonfliktního prostředí), pasivitou a únikem z reality, psychosomatickými obtížemi.

Práce odborných pracovníků by měla rodiče vést k vnímání situace z pohledu dítěte – jaké myšlenky se dětem během rodičovských hádek honí v hlavě: „To je kvůli mně, kdybych byl hodnější, asi by se nehádali! Kdybych nebyl, tak by se měli určitě rádi! Co mám udělat, aby se nehádali?“ Děti pak často nechtějí rodičům přidávat další starosti. Reakcí tak může být, že se snaží být bezproblémové, vzorné, přebírají roli dospělého a chrání rodiče. Jsou statečné, mlčí nebo ventilují své napětí nevhodným chováním. Děti mají jakési neviditelné radary a velmi přesně mapují situaci mezi rodiči. Je možné, že navenek nedávají nic znát. Pozorují. Vnímají pohodu i napětí, odcizení i chlad. Děti unesou, že rodiče přestali být partnery, manželi. Hůře snáší, pokud mezi rodiči zuří válka. Touží po nekonfliktním vztahu mezi rodiči. Touží po tom, aby mohly mít otevřený vztah náklonnosti s oběma rodiči. Bez strachu, že jednoho nebo druhého rodiče zraní nebo dokonce zradí.

Jak již bylo řečeno, cílem edukace je poskytnou rodičům dostatek informací o možnostech řešení tak, aby oni sami byli schopni nalézt řešení v nejlepším zájmu svého dítěte. V tomto kontextu je důležité, aby rodiče byli schopni na situaci nahlédnout optikou svého dítěte. Spíše než vedení konzultace v obecné poloze („děti potřebují“) se jako efektivnější jeví rodiče orientovat na jejich konkrétní dítě: „Co vaše Anička, jak se jí líbí ve škole? Co ráda dělá? Jak se domluvíte dále?“ apod. Lépe se tak daří zaměřit pozornost rodičů na skutečné potřeby jejich dítěte a odklonit je od konfliktních strategií.

Při plánování života dítěte by se rodiče měli v prvé řadě domluvit na tom, kde a jak bude jejich dítě po jejich rozchodu žít. Toto společné rozhodnutí rodičů by mělo zohlednit dosavadní život dítěte, tzn. místo, kde dítě žilo doposud, a způsob života, jaký dosud vedlo – docházka do školských zařízení, volnočasové aktivity, vazby na další rodinné příslušníky, kamarády, denní režim dítěte, stravovací návyky. Při plánování změn by se rodiče měli zamyslet obecně na tím, jak dítě zvládá změny (bylo dítě na táboře, jak se mu tam líbilo, chodí spávat ke kamarádům, zvládne změnu bydliště, školy), v potaz by měli vzít názor a přání dětí na řešení situace.

Rodiče by měli mít na paměti, že uspořádání péče i budoucích plánů by se mělo primárně přizpůsobit potřebám dítěte, ne potřebám rodičů (dítě by se nemělo neustále přizpůsobovat měnícím se plánům rodičů), neboť děti si nevybraly, jakým rodičům se narodí, ani se nerozhodly, že ukončí společné rodinné soužití.

Rodičům je možné položit tyto otázky:

  • Jak a kde si představujete své dítě za pět let?
  • Jak vaše dítě zvládá situaci rozpadu rodiny?
  • Kdo a jak s dítětem o situaci hovoří?
  • Jak reagujete na případné potíže dítěte?

V souvislosti s rozpadem soužití rodičů a plánovaním změn s tím souvisejících je pro dítě důležité:

  • udržení stabilního psychosociálního a geografického prostředí
  • aktivní podpora v kontaktu s oběma rodiči
  • akceptace rodičů navzájem jako vychovatele bez ohledu na okolnosti
  • ochrana dítěte před vzájemnými konflikty rodičů
  • komunikace rodičů o potřebách dítěte
  • zaměření rodičů na budoucnost