Slyšení dítěte u soudu jako součást participace

Dítě je stejně jako jeho rodiče účastníkem řízení. Z účasti na řízení mu vyplývají práva a povinnosti. Povinnosti plní za dítě jeho zástupce v řízení, kolizní opatrovník, kterého jmenuje soud. Jak již bylo výše uvedeno, zpravidla to bývá OSPOD.

V souvislosti s právy dítěte hovoříme o jeho participačních právech, která mají svůj právní základ v článku 12 Úmluvy o právech dítěte. Obecně se jedná o práva související s „aktivní účastí“ dítěte v řízení, které má být skutečným subjektem, nikoliv objektem řízení. Dítě má právo svobodně vyjadřovat a sdělovat své názory ve všech záležitostech, které se ho dotýkají. Mělo by být vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se ho dotýká ať už přímo nebo prostřednictvím zástupce. Způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly národní legislativy. Práva dítěte v řízení jsou dále rozvedena v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí (Sbírka: 54/2001 Sb.m.s. | Částka: 21/2001) ve čl. 3:

Dítě, které má podle vnitrostátních předpisů dostatečnou schopnost chápat situaci, bude mít v soudním řízení, které se jej týká, zaručena následující práva nebo bude mít možnost se těchto práv domáhat:

• dostávat příslušné informace,
• být konzultováno a moc vyjádřit svůj názor,
• být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.

Participací dítěte je primárně myšleno předávání relevantních informací dítěti, na základě kterých si dítě může utvořit představu o situaci. Jak uvádí Ptáček (2019),

„každé dítě má přirozenou potřebu podílet se, věku odpovídajícím způsobem, na úpravě svého vlastního života. Někdy rodiče říkají, že přece nemohou nechat rozhodovat děti. Ale jsou to především ony, kdo musí žít s rozhodnutím soudu. Nejde o to, nechat děti rozhodovat, ale vzít v úvahu, co si myslí a co chtějí“.

Z výše uvedeného je zřejmé, že musí jít o komplexní doprovázení dítěte sestávající často z několika setkání s dítětem za účelem bližšího poznání dítěte a jeho situace, navození důvěry a bezpečí a možnosti dítěti systematicky s ohledem na jeho věk a přání sdělovat podstatné informace jazykem, kterému dítě rozumí. Slyšení u soudu je pak jednou z celé řady této intervencí. Významnou roli zde hraje kolizní opatrovník a soudkyně nebo soudce samotní.

Je velmi důležité, aby dítě vědělo, že se slyšení může účastnit a má právo vyslovit před soudem svůj názor a přání. Na druhé straně musí také vědět, že svůj názor a přání sdělovat nemusí a je třeba, aby rozumělo důsledkům své ne/účasti.

Pokud vyjádří přání, že se se soudcem setkat nechce, je úkolem kolizního opatrovníka komunikovat soudci rozhodnutí dítěte a podpořit dítě v jeho přání. Vysvětlí, že může názor a přání dítěte zprostředkovat a zahrnout jej do zprávy, kterou bude soudu předkládat a která bude obsahovat další informace, např. o potřebách a prožívání dítěte, jeho momentální situaci a potřebách do budoucna a návrh uspořádání péče o dítě po rozvodu, který zohlední také poznatky kolizního opatrovníka ze setkání a rozhovoru/ů s jeho rodiči. Bude tedy vycházet z komplexního poznání dítěte, jeho situace, sociálního kontextu a zkušeností z interakcí mezi dítětem a rodiči.

V případě, že se dítě bude chtít se soudcem setkat, je důležité, aby kolizní opatrovník poskytl dítěti potřebnou oporu. Zajistil, aby dítě dostalo na začátku všechny relevantní informace, např. že vše, co dítě soudci sdělí, se dozvědí také rodiče. Dítě by mělo jasně rozumět tomu, že může odmítnout na nějakou otázku odpovědět nebo může říci či jinak dát najevo, že si přeje setkání se soudcem ukončit. Vhodné je domluvit s dítětem komunikační (i neverbální strategii), která mu umožní signalizovat koliznímu opatrovníkovi, že už se necítí dobře nebo v bezpečí. Pro více informací lze uvést odkaz na dobrou praxi Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí (ÚMPOD)[1].

Za velmi důležité považujeme uvést, že participační práva dětí by měla být především v nabídce a možnostech vyjádření, aktivní spoluúčasti na řešení své situace, neměla by být v žádném případě naplňována skrze potřeby kolizního opatrovníka (zjistit a zprostředkovat přání a názor dítěte a formulovat jeho nejlepší zájem) nebo soudu (splnění doporučení, slyšet děti v soudních řízeních, která se jich týkají).

Stále však platí, že provést dítě situací rozchodu či rozvodu by měli především rodiče dítěte. Pokud jsou tito ve vzájemné shodě, je vždy třeba zvažovat, do jaké míry do řešení situace zapojovat dítě. Nicméně vždy by mělo dítě dostat potřebné informace a nabídku, aby se zapojit mohlo. Jak již bylo uvedeno, primárně jsou to rodiče, kteří jsou nositelé rodičovské odpovědnosti a jako takoví jsou i zodpovědní za naplňování potřeb a práv svého dítěte včetně práva na důležité informace, které se dotýkají jeho života. V souladu se zásadou minimalizace zásahu státu do rodinného života teprve v případě, že rodiče nejsou schopni práva/potřeby svého dítěte naplnit, vstupují do řešení další instituce. Míra jejich ingerence do rodiny by pak měla být přímo úměrná tomu, jak rodiče selhávají při naplňování práv/potřeb dětí.

Zároveň je potřeba zdůraznit, že slyšení dítěte je jeho právem nikoliv povinností, a jako takové nemůže být na dítěti zainteresovanými institucemi vymáháno. Může se ale stát, že rodiče toto právo svému rodiči upřou tím, že mu sami potřebné informace nesdělí a zároveň odmítnou spolupráci s orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Nicméně realizace participace dítěte není předmětem edukace ani dalších forem odborné pomoci poskytované v rámci návazných služeb.


[1] Dostupné z: https://www.umpod.cz/fileadmin/user_upload/Realizovane_PROJEKTY/3_Participacni_projekt/Interni_provozne_metodicka_cinnost/Strategie_participace_ditete_v_agendach_UMPOD__1_.pdf