Při rozchodu rodičů je potřeba, aby se rodiče dohodli na poměrech svého dítěte – zejména na péči a výživě. Vždy je preferovaná dohoda rodičů před autoritativním rozhodnutím soudu, nicméně v případě, že se jedná o manželství, je ze zákona před rozvodem manželství obligatorní úprava péče a výživy k nezletilým dětem prostřednictvím soudu, a to i v případě, že se rodiče na tomto dohodnou.
Rozhodnutí o svěření dítěte do péče by mělo být vedeno naplňováním potřeb dítěte, kdy jak již bylo výše uvedeno, základní potřebou dítěte je mít a rozvíjet vztah s oběma rodiči. A naopak nejzávažnějším dopadem rozpadu soužití rodičů je narušení vztahu dítěte s jedním z rodičů.
Preventivně pak proti narušení vztahu mezi rodičem a dítětem působí ekvivalentní zapojení obou rodičů do péče o dítě, kdy právě ekvivalentní zapojení do péče při konfliktu rodičů může eliminovat riziko narušení vztahu k jednomu z nich, zpravidla k nerezidenčnímu rodiči.
Dle § 907 občanského zákoníku může
soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů (často mylně uváděné výlučné péči), nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.
Ze statistik MSp ČR je patrné, že meziročně stoupá počet střídavých/společných péčí, nicméně cca 80% dětí je stále svěřováno do péče jednoho rodiče, zpravidla matky.
Společná péče byla v našem právním systému uzákoněna již v roce 1998, avšak v praxi nebyla až do nedávna příliš využívána. Dle původní judikatury byla totiž aplikována pouze v případech, kdy rodiče i po rozchodu bydleli v jednom domě/bytě nebo pokud se jednalo o dítě věku blízkého zletilosti. Nově již není kladen důraz na společné bydliště rodičů, ale na schopnost rodičů se na péči a dalších záležitostech dítěte včetně hrazení jeho potřeb domlouvat. V praxi společná péče znamená, že rodiče po rozchodu pečují o dítě obdobně jako tomu bylo před rozchodem. V případě, že o společné péči rozhoduje soud, je podmínkou souhlas obou rodičů, tzn. soud může pouze schválit dohodu rodičů. Společná péče zpravidla vyžaduje dobrou komunikaci mezi rodiči, která je zárukou schopnosti řešit a vyřešit i další záležitosti jako např. daňové odpočty na dítě, čerpání OČR.
Narozdíl od společné péče není svěření dítěte do péče střídavé podmíněno souhlasem obou rodičů, stejně tak odmítnutí střídavé péče nelze bez dalšího odůvodnit absencí komunikace mezi rodiči či nedořešeným partnerským konfliktem, viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014
„…k možným rozporům mezi rodiči a chybějící komunikací mezi nimi Ústavní soud v minulosti uvedl, že za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. V případě nepřekonatelných rozporů mezi oběma rodiči pak musí obecné soudy aktivně usilovat o zlepšení jejich vztahu, a to například prostřednictvím nařízení účasti na mediačním řízení či rodinné terapii v zájmu dětí; střídavou péči nelze zamítnout jen proto, že se podle soudů rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout na výchově dětí.“
Podstatou střídavé péče je, že dítě po rozchodu rodičů pobývá v péči obou rodičů po určitý časový úsek, přičemž není ze zákona určeno, jak dlouhý má být ani to, že dítě se musí střídat ve stejných intervalech (symetrická vs. asymetrická střídavá péče). Při nastavení střídavé péče je tedy potřeba, aby se rodiče dohodli na intervalech střídání i způsobu předávání – místo a den, popř. hodina, kdy má k předání dítěte dojít – nejčastěji buď přímo v bydlišti rodiče či prostřednictvím školských zařízení.
Rodiče by měli myslet i na to, zda u předávání/přebírání dítěte bude vyžadována jejich osobní přítomnost, popř. zda se shodnou na dalších osobách, které mohou toto vykonat za rodiče (zpravidla bývá touto osobou prarodič či nový partner rodiče, někdy zletilý sourozenec). Roli při způsobu předávání hrají bezpochyby i další okolnosti předání, zejména věk předávaného dítěte, vzdálenost místa bydliště rodičů atd. Předávání prostřednictvím školských zařízení se ukazuje jako výhodné zejména v situacích, pokud se rodičům nedaří zvládnout jejich konflikt, kterému je pak dítě při předávání vystavováno.
Péče jednoho z rodičů znamená, že dítě žije s jedním z rodičů a s druhým je v kontaktu, a to buď na základě dohody rodičů či na základě rozhodnutí soudu. Soud může kontakt dítěte s nerezidenčním rodičem upravit buď na základě návrhu jednoho z rodičů nebo z vlastní iniciativy. K tomuto kroku dochází zpravidla u rodičů, kteří nejsou schopni se na kontaktech domluvit.
Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že při nastavování kontaktů dětí s nerezidenčním rodičem by měli rodiče vycházet z potřeb dětí. Typicky např. u dospívajících dětí, kdy si rodiče často nárokují čas s nimi strávený, a to přestože v tomto věku významně narůstá potřeba distancovat se od rodičů a trávit co nejvíce času s vrstevníky. Přesto se někteří rodiče dovolávají svého práva na hodiny, dny, prázdniny a svátky, které mají dle své dohody či soudního rozhodnutí trávit se svým dítětem a trvají na 100 % dodržení. Nadřazují své potřeby nad zcela přirozenou potřebu dětí v tomto věku čas trávený s rodiči postupně omezovat a zdravě se od nich separovat. Kritériem společně stráveného času měla být především kvalita nikoliv kvantita a samozřejmě respekt k zájmům a potřebám dítěte. Stejně tak v oblasti komunikace si často rozvedení rodiče stěžují na nedostatečnou komunikaci ze strany svého dítěte vůči sobě a často se domnívají, že je za tím druhý rodič, který komunikaci nepodporuje nebo ji dokonce chce kontrolovat či omezovat. Jak uvádí Orvin (2001), komunikace je v období dospívání především povinností rodiče, její iniciace i udržování, protože „puberťák“ řeší úplně jiné věci. V komunikaci pak dle něj funguje zejména srozumitelnost, přímost, naslouchání a empatie.
Svěření do péče jednoho rodiče neznamená omezení rodičovské odpovědnosti nerezidenčního rodiče, stále platí, že na podstatných věcech týkajících se jejich společného dítěte se musí rodiče domlouvat včetně určení místa bydliště, jak již bylo uvedeno. Svěření do péče jednoho rodiče (často nesprávně uváděno jako výlučná péče) nemusí v praxi znamenat umenšení nerezidenčního rodiče na péči, tzn. že se oba rodiče mohou podílet na péči o dítě ekvivalentně. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že svěření dítěte do péče jednoho rodiče přináší faktická omezení při péči o dítě, popř. při čerpání různých forem státní podpory spojených s péčí o dítě. Rodič, který nemá dítě na základě dohody rodičů o péči či rozsudku soudu ve své péči, a to i přesto, že se dle dohody rodičů do péče zapojuje ekvivalentně, si nemůže započítat dítě do společně posuzovaných osob pro čerpání dávek státní sociální podpory (přídavek na dítě, rodičovský příspěvek či příspěvek na bydlení) ani si nemůže uplatňovat daňový odpočet na dítě.
Informace o formách péče, které je v rámci edukace potřeba předat rodičům
Společná péče
- vyžaduje souhlas obou rodičů
- v podstatě zde není upraveno nic, včetně výživného – předpokládá se, že rodiče jsou a budou schopni se na všem pružně domlouvat
- Společná péče představuje ideální řešení. V podstatě to znamená, že rodiče pečují o dítě stejně, jako před rozchodem. Dochází k nulovému zásahu státu do záležitostí rodiny. Nic není konkrétně upraveno, vše závisí na dohodě rodičů nad dílčími záležitostmi. Tento typ péče vypovídá o pochopení a přijetí faktu, že rozvod se týká partnerské roviny vztahu, nemění ale nic na pokračujícím rodičovství.
Střídavá péče
- soud o ní může rozhodnout, i když se na této formě péče rodiče nedohodnou
- přetrvávající konflikt nebo špatná či nedostatečná komunikace mezi rodiči nejsou kontraindikací střídavé péče
- při přetrvávajícím konfliktu je vhodné, aby rodiče i nadále využili některou z dalších forem odborné pomoci a aby bylo zajištěno doprovázení dítěte do doby, než se podaří konflikt zmírnit
- může být symetrická (poměr péče rodičů 50:50) i asymetrická
- soud rozhodne o výživném, nedohodnou-li se rodiče jinak, a to i v případě symetrické střídavé péče
Výplata dávek státní sociální podpory (příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek, přídavek na dítě) se řídí zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Vzhledem k tomu, že žádná z osob (a tedy ani dítě) nemůže být posuzována jako společně posuzovaná osoba současně ve více rodinách, je v případě střídavé péče na rodičích, aby se dohodli, se kterým z nich bude dítě považováno za společně posuzovanou osobu pro účely přiznání některé z dávek SSP, přičemž je i možné, aby dítě bylo započítáno jako společně posuzovaná osoba s jedním rodičem, jestliže se jedná o příspěvek na bydlení a s druhým u dávek vázaných na dítě – rodičovský příspěvek a přídavek na dítě. Dohodu o tom, s kým bude dítě započítáváno, mohou rodiče změnit vždy jen k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí.
Dávky hmotné nouze upravuje § 4 zák. č. 110/2006 Sb., o hmotné nouzi. Dle tohoto zákona se obdobně jako v případě dávek státní sociální podpory
v případě svěření dítěte do společné nebo střídavé péče rodičů dítě posuzuje společně s tím rodičem, se kterým má být posuzováno podle souhlasného prohlášení rodičů. Rodiče mohou měnit toto prohlášení nejdříve po uplynutí kalendářního měsíce. Společně s nezaopatřeným dítětem se posuzuje pro účely tohoto zákona vždy rodič, který prohlašuje pro účely zvláštního právního předpisu, že spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Bohužel se někdy výraz „bylo-li svěřeno“ vykládá pouze tak, že o tomto rozhodl soud a nestačí prostá dohoda rodičů. Pokud tedy rodiče žádají o některou z dávek státní sociální podpory či dávku hmotné nouze, je často ze strany Úřadu práce vyžadováno přímo soudní rozhodnutí a nikoliv „jen dohoda“, aby mohli být rodiče posuzováni odděleně.
Daňové zvýhodnění na děti je upraveno v § 35c zákona o daních z příjmů, ve vztahu ke svěření dítěte do střídavé péče je pak relevantní pokyn Generálního finančního ředitelství z 8/2015 č.GFŘ-D-22. V případě dítěte svěřeného soudem do střídavé péče obou rodičů, u nichž neexistuje jedna společně hospodařící domácnost, je na dohodě rodičů, který z nich si bude daňové zvýhodnění uplatňovat, popř. se mohou dohodnout na tom, že po část roku si bude daňové zvýhodnění uplatňovat jeden z rodičů a po druhou část roku druhý z rodičů. Při uplatnění slevy na dani se musí rodič prokázat podpisem prohlášení k dani a dohodou nebo čestným prohlášením, že druhý z rodičů na dané dítě zvýhodnění ve zdaňovacím období neuplatňuje, nebo uplatňuje jen po určitou dobu, a pokud je druhý z rodičů zaměstnaný, také potvrzením jeho zaměstnavatele. Roční výše slevy na první, druhé, třetí i každé další dítě, případně dítě ZTP/P se liší. V tomto kontextu se pak jeví jako nevýhodné, pokud každý z rodičů čerpá zvýhodnění pouze na jedno ze společných dětí.
Důvody ošetřování a péče o nezletilé děti vyjmenovává ustanovení § 39 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění. Ošetřovné je jednou z dávek nemocenského pojištění a zabezpečuje dávkou zaměstnance, který nemůže vykonávat v zaměstnání práci z důvodu ošetřování anebo péče o dítě mladší 10 let. Podpůrčí doba je 9 dnů, zákon umožňuje ošetřujícímu v průběhu jednoho případu ošetřování či péče vystřídat se s druhou osobou (převzít za ni péči), ale pouze jednou. Na rozdíl od čerpání výše uvedených dávek či daňového zvýhodnění nemusí být při ošetřování nezletilého dítěte rodičem splněna podmínka společné domácnosti. Ošetřovné může tedy čerpat i rodič, který s dítětem nesdílí jednu domácnost. V praxi to znamená, že na ošetřovné má nárok i rodič, který nemůže z důvodu ošetřování či péče o dítě mladší 10 let vykonávat zaměstnání, a to bez ohledu na formu péče o dítě po rozpadu vztahu rodičů (společná/střídavá/péče jednoho rodiče).
Péče jednoho z rodičů
- ekvivalentní podíl rodičů na péči či výchově lze zajistit širokým kontaktem dítěte s nerezidenčním rodičem
- vždy je lepší a výhodnější, pokud jsou rodiče schopni se na kontaktech dítěte s nerezidenčním rodičem domluvit a nemusí jej určovat soud
- v souladu se zákonem je možnost čerpat příspěvek na ošetřování a péči o nezletilé děti i rodičem, který nemá dítě v péči, neboť se splnění podmínky společné domácnosti nevyžaduje při péči (ošetřování) o dítě mladší 10 let uskutečňované rodičem
- přináší velkou zátěž rezidenčního rodiče včetně finanční stránky, zejména pokud se po rozvodu stává sólo rodičem (styk dítěte s druhým rodičem je značně omezen), což má negativní dopad na jeho pracovní a sociální život