Definice EDUKACE
Edukací se pro potřeby této metodiky rozumí poskytování psycho-sociálně-právního poradenství rodičům nezletilých dětí, kteří prochází rozpadem soužití a/popř. se nedokáží dohodnout na úpravě poměrů k dítěti či na věcech pro dítě významných.
Dle Mikulkové (2019) lze poradenství chápat jako
„odbornou a specializovanou činnost zaměřenou na pomoc lidem v nesnázích krátkodobého i dlouhodobého charakteru, která podporuje klienty v řešení jejich situace, nabízí náhled na životní situaci“ .
Toto poskytování informací a reflexí lze vnímat jako proces podpory/doprovázení rodičů, ve kterém se zapojené instituce snaží rodiče zaměřit na hledání řešení v nejlepším zájmu jejich dítěte, a to jak v průběhu soudního řízení, tak i mimosoudního řešení rodičovského konfliktu spojeného s rozpadem jejich soužití.
To, že se celý proces edukace zaměřuje na práci s rodiči, vychází z předpokladu, že jsou to primárně rodiče, kdo rozhodují o budoucím životě svého dítěte, a má-li jejich dohoda být v nejlepším zájmu dítěte, musíme jim poskytnout informace, podporu a tím vytvořit podmínky k tomu, aby takovou dohodu byli schopni uzavřít. Dohoda, která má být v zájmu dítěte, předpokládá nejen dostatek informací o tom, co je pro dítě v rámci řešení situací spojených s rozpadem soužití rodičů dobré a špatné, ale zejména schopnost a ochotu rodičů zvládnout svůj partnerský konflikt a oddělit ho od rodičovství.
Edukace vychází ze znalostí práva (zejména rodinného), psychologie (zejména z psychologie osobnosti, vývojové a sociální psychologie, psychopatologie), sociologie a sociální práce. Dalšími předpoklady pro práci s rodinami v rozpadu soužití jsou vedle schopnosti empatie i praktické dovednosti – komunikační dovednosti založené na využívání mediačních technik, schopnost předat klientovi potřebné informace srozumitelně a s ohledem na jeho aktuální situaci a s respektem k životnímu stylu a hodnotovému systému dané rodiny.
Proč edukace?
Protože, jak uvádí psycholog Ptáček, „nemá smysl přesvědčovat nepoučeného“. Edukace rodičů při hledání řešení nastavení péče o děti po rozpadu soužití rodičů se tak jeví jako vhodná forma pomoci rodičům, ať již v rámci probíhajících soudních řízení, tak i mimosoudních řešení. Smyslem edukace je včasnou intervencí přispět k deeskalaci rodičovského konfliktu v situacích rozpadu rodin s nezletilými dětmi a tím k eliminaci negativních dopadů spojených s rozpadem soužití rodičů na nezletilé děti žijící v těchto rodinách.
Má-li každá z profesí, která je zapojená do řešení, za cíl dovést rodiče k dohodě, musí se zaměřit na podporu rodičů s cílem deeskalovat jejich konflikt. Edukace v rámci interdisciplinární spolupráce má pak synergický efekt. To znamená, že působení každého subjektu zapojeného do řešení rodičovského konfliktu, je zesíleno a zároveň zesiluje působení ostatních subjektů.
Potřeba, účel edukace
Potřeba edukace rodičů vychází z předpokladu, že jsou to primárně rodiče, kdo jsou odpovědni za budoucí život dítěte a že pouze rodiče dokážou fakticky zajistit naplňování potřeb svého dítěte.
Proces hledání řešení při nastavení péče o děti se nezaměřuje na porovnávání rodičů a jejich kompetencí. Je tedy potřeba, aby soud a další zainteresované instituce přistupovaly k rodičům optikou tzv. nulové hypotézy.
„Nulová hypotéza, z jejichž pozice přistupují znalci k hodnocení rodičovských kompetencí, předpokládá, že výchovné kompetence rodičů jsou pro výchovu daného dítěte dobré a je vhodné, aby se rodiče podíleli na výchově dětí ekvivalentním způsobem. Není proto důvodné posuzovat a popisovat osobnostní vlastnosti rodičů, jestliže o nich nejsou konkrétní pochyby; dítě potřebuje zažívat rodiče takového jaký je. V této souvislosti je dobré mít na paměti, že neexistuje exaktní vědecká metoda, která by dokázala srovnat kompetence konkrétních rodičů a říct, zda je na základě takového porovnání v uvozovkách lepším rodičem matka nebo otec.”
(Ptáček, 2015, kap. 5)
V rozpadu soužití pak nezpochybňujeme obecné kompetence rodičů, tzn. jejich schopnost řádnou péči o své dítě zajistit. Úlohou pomáhajících profesí není „vyrobit” lepšího rodiče, ale pomoci rodičům dosáhnout mnohdy křehkého příměří vyjádřeného právě dohodou o jejich společném dítěti.
Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že jakákoliv odborná pomoc je limitována tím, zda a jaké kroky jsou rodiče schopni a ochotni udělat v zájmu svých dětí. Rodiče tak během spolupráce s odborníky zapojenými do řešení rodičovského konfliktu dostanou dostatek informací, jak situaci dítěte zlepšit, zda se však těmito doporučeními skutečně budou řídit, je pouze na nich.
Důležité je, aby rodiče byli schopni odhlédnout od svých zranění a zaměřili se na potřeby svého dítěte.
„Chceme po rodičích, aby projevili speciální rodičovskou kompetenci, tj. aby dokázali provést dítě rozpadem jejich vztahu s minimální újmou; aby dokázali oddělit svou rodičovskou roli od partnerství. Není to totiž forma péče, nýbrž konflikt rodičů, co se negativně promítá do života jejich dítěte. Budou-li rodiče nezletilého dítěte v intenzivním konfliktu, žádné soudní rozhodnutí nezajistí, aby dítě dobře prospívalo.“
(Polák, Poláková, 2018, s. 13)
Obecně lze pak konstatovat, že ekvivalentní zapojení rodičů do péče při konfliktu rodičů může eliminovat riziko narušení vztahu dítěte k jednomu z rodičů.
Zároveň si je potřeba uvědomit, že rodiče prochází těžkou životní situací – rozpadem vztahu, který je zcela přirozeně a legitimně provázen negativními pocity – vztekem, zklamáním, obavami. Z tohoto důvodu je pak pro rodiče velmi náročné být v této těžké situaci oporou pro své dítě, které prožívá tuto pro něj traumatickou zkušenost společně se svými rodiči.
„Pozice a chování rodičů, formované utrpěnými, nebo subjektivně pociťovanými zraněními, zpravidla znemožňují nalézat komunikační rovinu v zájmu dětí. I takto bezmocní rodiče proto potřebují, alespoň v zájmu svých dětí, také podporu, která může spočívat v pomoci odborných profesí, účastnících se na konfliktu, jež rodiče dostane do situace, v níž jsou schopni oddělit svůj partnerský konflikt od rodičovské roviny.“
(Rudolph, 2009, s.14)