Jak děti prožívají situaci rozpadu vztahu jejich rodičů

Dle Ptáčka je základní potřebou dítěte mít a rozvíjet vztah s oběma rodiči prostřednictvím jejich fyzické a emoční dostupnosti, největším rizikem rozpadu soužití rodičů je pak riziko narušení vztahu k jednomu z nich. Tato myšlenka pak byla vtisknuta do jednoho ze závěrů 1. a 3. rodinněprávního sympozia JA:

„Základní potřebou dítěte je mít a rozvíjet vztahy s oběma rodiči. Případné narušení vztahu k jednomu z rodičů je jedním z nejzávažnějších následků rozpadu rodiny.“[1]

V tomto kontextu je důležité si uvědomit, že

„dítě formuje svůj vztah k druhým lidem podle toho, jaký vztah k nim má ten z rodičů, jehož preferuje“[2].

Pro navázání a rozvoj vztahu mezi dítětem a rodičem je zásadní možnost vzájemného osobního kontaktu. Je tedy důležité, aby dítě v případě rozpadu vztahu rodičů neztratilo kontakt ani s jedním z nich. Způsob uspořádání porozchodové péče o dítě, četnost a rozsah kontaktů dítěte s každým z rodičů, by měl záviset nejen na aktuálních možnostech rodičů, ale zejména na na potřebách dítěte, které se mění (nejen) v závislosti na jeho věku.

Děti raného věku potřebují těsný kontakt s primárně pečujícím rodičem, kterým je zpravidla matka. S vědomím toho, že dítě v raném období navazuje vztahy prostřednictvím péče, je ale potřeba, aby se na fyzické péči o dítě podíleli oba rodiče. Obdobně děti předškolního věku, jen s tím rozdílem, že by již měly být schopny zvládnout delší odloučení od rodiče, a to v řádu několika dnů. I v tomto věku je však pro děti nenahraditelný osobní kontakt s rodičem. Jiné formy – telefonický, kontakt prostřednictvím Skype ap. – ho mohou pouze doplnit, a to s vědomím limitů jako např. neschopnost dítěte útlého věku udržet pozornost po delší dobu. Pro děti školního věku je kromě osobní péče rodiče důležitá možnost s rodiči sdílet zážitky a zkušenosti. Ačkoliv již zvládnou i delší odloučení od rodičů, stále přetrvává potřeba pravidelného osobního kontaktu i s druhým (aktuálně) nepečujícím rodičem. Dospívající pak od rodičů potřebují podporu, dohled, vedení a sdílení. V tomto věku jsou již schopni udržovat vztahy na dálku. Není výjimkou, že do popředí vystupují jiné potřeby dítěte (trávit čas s vrstevníky, soukromí), než jen trávit čas s oběma rodiči. To má pak často svůj odraz v preferenci jedné domácnosti, ve které tráví převážnou část času a čas strávený s každým z rodičů se odvíjí od vzájemné domluvy rodičů a dětí.[3]

Rozchodové či rozvodové situace, ve kterých se děti mohou ocitat, jsou různé stejně tak jako je různá „výbava“ těchto dětí, jež jim umožňuje se s touto situací nějak vypořádat. Určující je vždy konflikt mezi rodiči, jeho míra a délka jeho trvání, důležitými proměnnými jsou pak věk dítěte, dosavadní průběh jeho života, jeho volní a rozumová vyspělost a samozřejmě také individuální nastavení dítěte, jeho schopnosti, dovednosti, možnosti a jeho konkrétní sociální kontext.

Jedním z cílů edukace je zprostředkovat rodičům prožívání jejich dítěte, aby se dokázali na situaci dívat očima a z perspektivy svých dětí a skrze jejich potřeby hledali společné řešení. Naprostá většina rodičů nechce dítěti vědomě ublížit a chce ho uchránit negativních dopadů rozpadu rodiny. Dítě a jeho situace tedy představuje důležitý klíč ke změně přístupu rodičů k řešení porozvodového uspořádání. Rodiče potřebují porozumět a správně pochopit to, co dělají v této situaci ve vztahu ke svému dítěti dobře a co špatně, jak mu mohou nastalou situaci usnadnit. Samozřejmě musí následovat také vůle své chování adekvátně tomu měnit, podání základních informací v tomto ohledu je nezbytné a nesmí v edukaci chybět.

Reakce dětí na rozvod/rozchod rodičů

Některé z reakcí dětí na situaci rozvodu/rozchodu rodičů, jsou svázány s určitým věkem:

Děti předškolního věku (cca do 6 let)

U dětí předškolního věku je důležité mít na paměti zejména to, že žijí tady a teď. Určující je pro ně přítomnost, aktuální stav. V tomto věkovém období se u dětí hodně rozvíjí fantazie, která není korigována kritickým myšlením. Děti ji často využívají k „vysvětlení“ nebo popsání jevů či zážitků, kterým nerozumí. V tomto věku se také teprve více rozvíjí paměť a nelze se spoléhat na to, že dítě rozumí pojmům spojeným s časem. Vnímání času plně dozrává často až v mladším školním věku. Vnímání světa v tomto období je často egocentrické, vše, co se děje, se děje kvůli „mně“ (dítěti) a skrze mě. S tím také souvisí časté sebeobviňování dětí z rozchodu rodičů. Děti v tomto věku si často neumí představit, že „bude lépe“, až krize pomine.

Charakteristický je pro děti v tomto věku nízký nebo nižší stupeň rozvoje jazyka a převaha neverbální komunikace (gesta, výrazy obličeje, chování). Verbální komunikaci je dobré snížit na minimum a doplnit ji spíše výraznými gesty, výrazy obličeje, tónem hlasu apod. Protože uvažování menších dětí bývá převážně konkrétní (nikoli abstraktní) a chování bezprostřední, je vhodné zaměřovat se na tady a teď než se snažit vyvolat a propojit nějaké situace z minulosti. Místo popisu nějaké situace bude spíše vhodné její předvedení – buď při práci s dítětem v rámci sezení, nebo v reálných podmínkách (např. při návštěvě doma). Užitečnou pomůckou mohou být různé jednoduché hry, emoční karty nebo předměty, které umožní dětem „ukázat“, co by chtěly sdělit.

Pro děti je důležité, aby jim zůstaly v co největší míře zachovány rituály a zvyklosti, které zažívaly před rozchodem svých rodičů. Tyto opakující se události jim dávají pocit jistoty.

Mladší školní věk (cca 6–10 let)

Kolem 7 let dochází ve vývoji dítěte k předělu. Dítě začíná lépe chápat pojmy, začíná se utvářet chápání času. Školní docházka významně ovlivňuje vývoj dítěte, dochází k osamostatňování, zvyšuje se kapacita dlouhodobé paměti. Dítě začíná odvozovat svou hodnotu na základě přijetí nebo odmítnutí ze strany svých vrstevníků. Začíná se u něj objevovat obava ze selhání. Vztahy s kamarády jsou velmi důležité, možnost trvalého srovnávání poskytuje informace o vlastních možnostech a kolem 9. a 10. roku významně klesá zájem o dospělé, který poklesne ještě více později v pubertě.

Děti v tomto věku jsou obecně schopné porozumět verbálnímu jazyku, ale osvědčuje se vhodně kombinovat rozhovor a různé hravé a tvořivé postupy (např. kreslení, drama, karty, loutky). Zároveň je užitečné provázet proces různými jednoduchými komentáři nebo otázkami. Při rozhovorech s dítětem s cílem získat informace nebo podrobný popis událostí, může dítě v tomto věkovém období využívat lež nebo manipulaci s informacemi, aby vyhovělo potřebě vyjít vstříc dospělému a informace podalo tak, jak očekává, že si je dospělý přeje slyšet. Rodiče se pak často setkávají s tím, že děti jim říkají rozdílné věci, popisují stejnou událost jinak matce a jinak otci. Hledají za tím manipulaci ze strany druhého rodiče, aniž by věděli, že dítě volí více či méně nevědomě tuto obranou strategii s cílem vyhnout se nepříjemnému a vyhovět rodiči.

U dětí v tomto věku se také častěji projevuje regrese ve vývoji (návrat do dřívějšího vývojového stádia), přestávají zvládat některé dovednosti, které dříve zvládaly samostatně a bez problémů, mohou se objevit také psychosomatické potíže aj. Tyto hmatatelné projevy nepohody dětí využívají někteří rodiče k tomu, aby poukazovali na negativní vliv setkávání dítěte s druhým rodičem, zvláště, když ke zhoršení obtíží dochází při přechodu dítěte od jednoho rodiče k druhému. Rodiče si často nejsou ochotni připustit, že příčinou není ani jeden z rodičů, ale že na vině je přetrvávající konflikt mezi nimi.

Starší školní věk (cca 10–12 let)

Jak uvádí Delfos (2018), začíná si dítě v tomto věku budovat tzv. sociální identitu. Z toho, jak se k němu chovají jeho vrstevníci a dospělí, odvozuje svoji hodnotu, svůj význam, který má pro ostatní. Zesiluje se nezájem o dospělé a upřednostňování trávení času s vrstevníky. Děti si často v tomto věku hledají idoly, se kterými se ztotožňují a chtějí se jim podobat.

Rozpad soužití rodičů řeší tyto děti často únikem. Může jít čistě o vyhledávání jiného prostředí nezatíženého rodičovským konfliktem. Místo, kde je dobře s lidmi, se kterými je dobře. Nebo jde o únik před možným střetem loajality. Hrozbou, kdy bude dítě nuceno si vybrat, vyjadřovat se k bolestné otázce, jak by si představovalo svůj život po rozvodu rodičů. Takové děti dělají, jako by se jich situace nedotýkala, staví se do pasivní role. Ta se pak může projevit i v jiných oblastech života dítěte, ve škole dochází ke zhoršení, dítě je apatické a ztrácí zájem o činnosti, které ho dříve bavily. Některé děti se projevují jako vzorné, budí dojem, že vše nadmíru dobře zvládají, jsou útěchou pro své rodiče v této situaci. I v tomto případě by měli rodiče zpozornět, jejich děti potřebují naléhavě pomoci, protože nesou břímě odpovědnosti nejen za sebe, ale i za rodiče a vůbec za to, aby se vše dobře vyřešilo. Jsou vystaveny neúměrné zátěži, kterou nemohou zvládnout dlouhodobě nést, aniž by se vyčerpaly, zranily, vyhořely.

U dětí staršího školního věku jsou již poměrně vyspělé používání jazyka a reflexe, jak již bylo uvedeno, významnou roli hrají vrstevníci, objevují se projevy nezávislosti či protestu. Dospívající děti dávají přednost partnerskému zacházení ze strany dospělých.

Období puberty a adolescence (cca od 12 let)

Toto období představuje pro dítě především mnoho změn. Na fyzické úrovni dochází k překotnému růstu, dozrávání pohlavních orgánů, ale také zásadní přestavbě mozku. Toto období je provázeno značnou emoční nestabilitou, potřebou názorově se vymezovat vůči dospělým, a ještě více než v předchozím období se vymaňovat z jejich vlivu. Vidění světa v tomto období bývá černobílé, to se odráží i v zaujímání názorů a stanovisek, které jsou téměř vždy ultimativní. Jde o období plné rozporů jak uvnitř, tak i navenek, na fyzické úrovni i vůči vnějšímu světu. Děti v tomto období často bojují s pocity nejistoty v oblasti vlastního sebehodnocení a hledají skutečné výzvy, které by jim umožnily převzít vlastní odpovědnost za sebe sama.

Období puberty a následné adolescence je velmi důležitým nástrojem evoluce. Jak uvádí Moll a Dawirs, jeho cílem je prodloužit fázi učení, získat více prostoru pro předávání a tím zachování důležitých zkušeností a hodnot a zároveň konfrontovat přijaté a zažité a podrobit je změně, pokud je to žádoucí. Ve vztahu mezi rodiči a dítětem dochází postupně k odstřižení se a proměně jejich vztahu v „partnerství“. Základem pro úspěšné dokonání této proměny jsou hluboké a jisté vztahy v rodině.

Děti v tomto věku, jejichž rodiče se rozchází obvykle reagují následujícími způsoby:

  • uzavírají koalici s jedním z rodičů
  • snaží se chránit slabšího rodiče
  • přebírají roli dospělého

Jejich reakce je silně ovlivněna černobílým viděním světa. Při uzavření koalice s jedním z rodičů hraje často roli „vina“ jednoho z rodičů za rozpad vztahu. Děti jsou v tomto věku navíc velmi kritické vůči dospělým a proto např. nevěru hodnotí jako jednoznačné selhání toho rodiče, který se jí dopustil. Nejsou schopny pochopit a přijmout, že vztah rodičů mohl být zřejmě ve více ohledech nefunkční již před touto událostí. Často se také snaží postavit na stranu toho rodiče, který z rozvodu vychází hůře. Zůstává opuštěný, zraněný a zklamaný, je slabší a svou potřebu péče a pomoci demonstruje svým chováním. Nezřídka se pak stává, že děti v tomto věku přebírají roli partnera, důvěrníka a suplují roli toho rodiče, který najednou chybí. Synové zastávají úkoly a role chybějících otců a dcery chybějících matek. Stávají se z nich malí dospělí. V takové situaci samozřejmě nemohou zvládat své základní úkoly spojené s dospíváním a stává se, že fázi dospívání nedokončí, vlastně nedospějí. Následky takové újmy si pak nesou do svých budoucích vztahů a odráží se ve ztížené schopnosti nebo neschopnosti zdravého sebepřijetí a navazování a udržování zdravých vztahů.

Rodiče by si měli být vědomi toho, co jejich pubertální dítě potřebuje a zejména v rozvodové situaci by měli věnovat zvýšenou pozornost tomu, jestli potřeby svého dítěte dokáží naplňovat. Při hledání řešení uspořádání života po rozvodu by měli své dítě přizvat k aktivní spolutvorbě těchto řešení. Otevřeně s nimi o situaci komunikovat a vysvětlovat, proč se rozhodli, jak se rozhodli. Nesmí přitom zapomínat, že jejich dítě je stále dítětem a tíhu odpovědnosti za rozhodnutí nesou oni.


[1] Dostupné z: https://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/3EBBE747CA2C252FC12584B3002FE076/$file/1.%20rodinně_právn%C3%AD_sympozium_Justičn%C3%AD_akademie.pdf

[2] Dostupné z: http://www.novaktomas.ic.cz

[3] Dostupné z: https://sdilenerodicovstvi.cz/