Edukace rodičů před rozvodem není (na rozdíl od zahraničních praxí uvedených v kapitole Zahraniční dobrá praxe/inspirace ze zahraničí) v ČR povinná. Standardně není ani vytvořen systém poskytování takové edukace, tedy stálá a standardizovaná nabídka pro rodiče. Obecným problémem v situaci rozvodu je dosáhnout vyváženého zapojení obou rodičů do hledání společného řešení. S neochotou či rozdílným stupněm motivace u rodičů se při své práci běžně potýkají pomáhající profese. Stručně řečeno, nechce-li jeden z rodičů jít na mediaci, účastnit se setkání s psychologem aj., nemáme standardně mnoho možností, jak ho k tomu přimět (s výjimkou oprávnění OSPOD či soudu odbornou pomoc uložit). S tímto faktem je však třeba se vždy vypořádat. V takové situaci se nachází většina rozcházejících se párů, kdy se jeden ocitá v roli opouštějícího a druhý v roli opouštěného, v roli iniciátora a v roli „brzdiče“[1].
Ten, kdo rozchod iniciuje, je vždy ve výhodnějším postavení, co se týká emočního zpracování situace, schopnosti představit si alternativní budoucnost. Bývá zpravidla tím, kdo je ochotnější k hledání řešení, spolupráci, participaci na odborné pomoci aj. Jeho motivací je rychlé vyřešení současné situace, protože už se chce posunout dál. Opouštěný, „brzdič“ bývá často v situaci, kdy neměl možnost se s nastalou situací vyrovnat, zorientovat se v tom, co se děje, přijmout novou situaci a umět si vůbec představit a připustit, že se jeho život tak zásadně změní.
Je nutné a fér si připustit, že tím, co chceme po rodičích, často významně předbíháme jejich možnostem situaci přijmout a emočně zpracovat, jak uvádí doc. Matoušek. Vyzýváme je k tomu, aby se chovali racionálně, konstruktivně spolu komunikovali v zájmu dítěte, odstřihli se od partnerského vztahu a naučili se fungovat nově v rodičovské rovině. V naprosté většině případů toho rodiče v samém začátku prozatím nejsou schopni a nelze jim to klást za vinu. Je potřeba laskavě s vědomím pevných hranic je k nabytí těchto schopností a dovedností doprovodit. Jak to ale udělat? Odpověď přináší právě koordinovaný postup v rámci interdisciplinární spolupráce.
V současné době je v ČR v rámci některých soudních regionů aplikována interdisciplinární spolupráce inspirovaná cochemskou praxí. Jde o koordinovaný postup, na kterém se domlouvají všichni jeho aktéři. Zavazují se k principům v přístupu k rodičům a dětem, které se budou odrážet v praktické rovině jejich každodenní práce. Co se týká schopnosti zapojit oba rodiče v co nejvyváženější míře do hledání řešení, vzbuzení ochoty aktivně se na tomto procesu podílet, našly již existující interdisciplinární týmy řešení. Aby zajistily účast obou rodičů na edukaci, domluvily se subjekty zapojené do spolupráce v rámci týmu na tom, že to bude soud, kdo bude rodičům takovou povinnost nařizovat nebo bude účast na edukaci doporučovat. Často se to děje prostřednictvím usnesení, ve kterém je informace o ustanovení kolizního opatrovníka a oznámení termínu soudního jednání. Buď ve výroku tohoto usnesení (= uložení povinnosti) nebo v odůvodnění (= doporučení) je výzva směřovaná oběma rodičům, aby se obrátili na soudem ustanoveného kolizního opatrovníka dítěte (většinou OSPOD) a domluvili si společnou schůzku. V soudním regionu Most a Ústí nad Labem jsou pak rodiče v usnesení vyzváni k tomu, aby se dostavili na skupinovou edukaci rodičů k určenému termínu (probíhá zpravidla 2x do měsíce), které se budou účastnit i jiné rodičovské páry, které procházejí soudním řízením o úpravu poměrů nezletilých dětí.
Tam, kde interdisciplinární spolupráce nefunguje, nebývá ani nijak zajištěna edukace rodičů před prvním soudním jednáním. Někde je snaha ze strany OSPOD nebo místní neziskové organizace či poradny edukaci nabízet i přes chybějící spolupráci se soudem. Vždy se ale potýkají s tím, že jeden z rodičů se zpravidla takové služby dobrovolně účastnit nechce. Naproti tomu tam, kde interdisciplinární spolupráce existuje, nebývá sebemenší problém s účastí obou rodičů na edukaci a to i v případě, když je pouze soudem doporučená.
[1] Termín vymyslel a používá doc. Oldřich Matoušek. Jurgen Rudolph (zakladatel cochemské praxe) používá např. termín „ten, který vypadl z vlaku“.