Situaci dětí zhoršují i konflikty rodičů, kterým jsou bezprostředně přítomny. Představují pro děti neúměrnou zátěž. Co se týká osobních konfliktů, k těmto dochází nejčastěji při předávání dětí mezi rodiči. V praxi není výjimkou, když oba rodiče popisují problémy při předávání dítěte druhému rodiči (pláč, odmítání odchodu k druhému rodiči) s tím, že po přechodu do druhé domácnosti (nástupu do auta) problémy mizí a dítě je „jako vyměněné“. Ačkoliv rodiče dostávají podporu při hledání řešení, která by vedla k eliminaci těchto konfliktů, ne vždy se to daří.
V situacích, kdy se rodičům nedaří konflikty nebo projevy nepřátelství (nepozdraví se, nekomunikují spolu) zvládat, se jako funkční jeví předávání (ať již dočasně či trvale) dětí prostřednictvím školských zařízení. Takto nastavené předávání eliminuje konflikty rodičů a ulehčuje dítěti přechod od jednoho rodiče k druhému. Pro odborné pracovníky je pak důležité přijmout skutečnost, že takto nastavené předávání, ačkoliv není ideální, může být v danou chvíli nejlepším řešením situace daného dítěte. Nicméně to neznamená podporu rodičů v tom, aby rezignovali na zlepšení vzájemné komunikace a hledání řešení v zájmu jejich dítěte. O to by se rodiče měli snažit vždy, ať už sami, či za podpory odborných pracovníků.
Na druhou stranu si je potřeba uvědomit, že hodnoty a žádoucí vzorce chování, které nebyly dítěti jeho rodiči předány do období puberty, už dítě nebude ochotné přijímat. Zejména tehdy ne, pokud rodiče sami podle deklarovaných hodnot nežijí a sami se nechovají adekvátně dle toho, co vyžadují po dítěti. Výchovné problémy s dětmi rodiče v situaci rozvodu často přičítají špatnému vlivu druhého rodiče. Často nejsou schopni si uvědomit, že jejich konflikt pouze potencuje dřívější nedostatky ve výchově, kterých se dopustili společně.
Ne každý rodič je však schopen či spíše ochoten dítěti naslouchat a být mu tak pomocníkem v těžké životní situaci, jakou rozpad vztahu otce a matky bezesporu představuje. Pokud se rodičům nepodaří oddělit svůj partnerský konflikt od rodičovství, dochází nejen k bezprostředním změnám v chování a prožívání dítěte, ale také k dlouhodobému ovlivnění jeho zdravého tělesného, duševního i sociálního vývoje. Dítě v reakci na konflikt rodičů zapojuje obranné mechanismy, jež tlumí psychickou bolest. Dítě se postupně stává méně vnímavým k prožitkům svým i druhých. Může cítit velkou zlost, reagovat zvýšenou plačtivostí, negativismem, zhoršenou koncentrací, pomočováním, nočními děsy. V situaci, kdy je dítě vtahováno do bojů otce a matky, je ochuzeno o možnost vnímat sama sebe jako zdroj radosti svých rodičů. Přichází tedy o významný zdroj vlastního pozitivního sebehodnocení, a naopak se u něj mohou projevit psychosomatické obtíže jako bolesti hlavy a břicha, nesoustředěnost, nervozita, podráždění. Může dojít ke zhoršení prospěchu ve škole. V období puberty a adolescence se stává problematickou zdravá separace od rodiny – dítě může mít obtíže v navazování kvalitních vrstevnických vztahů, inklinuje k rizikovému chování, nerespektování autorit či se naopak uzavírá do svého vlastního světa, stává se osamělým, izolovaným. Následně pak může mít obtíže při vytváření vlastní identity a hledání místa v životě. Zažívá pocity prázdnoty, má problémy v partnerském životě, problematicky zvládá řešení každodenních i náročnějších životních situací.[1]
[1] Text vychází z letáku interdisciplinárního týmu v soudním regionu Nový Jičín, na jehož tvorbě se jedna z autorek metodiky, Pavla Poláková, také podílela. Text byl upraven.